O bydlení v Dánsku

Když jsem konečně po cca deseti telefonátech a pěti odeslaných e-mailech (bez odpovědi) dostala zprávu, že mi je přidělený pokoj v Dánsku na koleji, byla jsem štěstím bez sebe. Shánění soukromého ubytování v zahraničí, když tam ještě ani nejste, je peklo. Protože:

• nevíte komu věřit. Kdejaký "scam" se z vás snaží vylákat peníze za nájem a depozit ještě předtím, než vám byt vůbec ukáže (což se nikdy nestane, protože jen co jim je pošlete, jejich profil zmizí stejně rychle jako peníze z vašeho účtu...). Většina podvodníků nabízí relativně levný podnájem, v centru města (popř. blízko univerzity). Bude tvrdit, že z nějakého důvodu je úplně normální poslat nejdřív peníze a potom vidět byt. Ale to není. Takže důvěřuj, ale prověřuj;-)

• když vám naději na ubytování nevyfoukne scam, zaručeně je to další, rychlejší zájemce. Ten v daném městě už nejspíš bydlí, proto mu nedělá problém jít si hodinu po zveřejnění inzerátu byt prohlédnout a na místě podepsat smlouvu.

• cena za ubytování může být vyšší než jste předpokládali. Dánsko je drahá země, za pronájem jednoho pokoje tu klidně můžete dát tolik, co v Praze za parádní garsonku. A to nemluvím o depozitu, který většinou bývá ve výši tříměsíčního nájmu... .

• jste cizinec. Né, že by v Dánsku měli problém ubytovávat cizince. Většina smluv je v Dánštině, takže než něco podepíšete, raději si smlouvu vezměte domů a nechte si ji důkladně přeložit někým, kdo daný jazyk ovládá. Můžete se tím tak vyhnout pěknému maléru (a já vím o čem mluvím, ehm...). Tenhle bod se nevztahuje jen na bydlení, ale na podepisování smluv všeobecně!!!

Moje radost ze zařízeného ubytování v Randers trvala jen do doby, než správce kolejí otevřel dveře, které vedly...zpátky do roku 1960. Šedesátky mám ráda, jen ne u mě v pokoji, prosím... .

Koleje, které nápadně připomínaly pražskou "Masárnu"(jediná kolej na které jsem v Praze kdy byla;-) ) jsem si v zemi, která je proslulá precizním designem, rozhodně nepředstavovala. Další věci, které jsem si nemohla nevšimnout byl potutelný, škodolibý výraz mých českých kamarádů se kterými jsem přijela. Než jsem se rozkoukala a zamáčkla slzičku, oni už stihli prošmejdit koupelničku a pod stolkem najít suchý brouky. Protože bez Beatles (brouci) by to byli prd šedesátky a žádnej rock´n´roll, že jo;-)

Koupelna (spojená se záchodem) asi saponáty neviděla od toho roku 1960. Několikamilimetrová vrstva špíny změnila bílý obklad na šedivý, a se záchodem? S tím by si nevěděl rady ani Mr. Proper!

Očividně jsem nebyla jediná, koho stav kolejí lehce vykolejil. První večer jsem na chodbě narazila na novou studentku, která byla trochu paf z toho, že ji cosi zeleného rostlo na zdi. No, zlatě moji brouci, prolítlo mi hlavou.

Jak jsem po pár týdnech strávených v Bloku 2 zjistila, nebyli to jenom brouci, kdo se mnou sdílel pokoj. V koupelně se mi usadil duch, co se bavil tím, že zavíral dveře do koupelny pokaždý, když jsem je otevřela. To mi moc vtipný ale nepřišlo. 

Duch a špína. Špína jsou ty tmavé fleky na umyvadle a duch bohužel není vidět.

Vysvobození přišlo začátkem roku 2015, kdy jsem se s kamarádkou přestěhovala do Bloku 3 (nebo-li konečně do Dánska, jak s oblibou říkáme) a pronajaly jsme si společně malý apartmánek v areálů kolejí. Nechce se mi ani věřit, že jsou to ty stejné koleje, protože prostředí je mnohem civilizovanější a nájem je dokonce nižší. Bohužel se blíží konec roku a internship, což znamená další stěhování. Tentokrát na pár měsíců domů a pak? Pak se uvidí, jestli mě čekají zase "zlatá šedesátá" nebo übercool appartment ;-). Apartmány se bohužel pronajímají bez vybavení, tudíž teď přemýšlím, co s tím svým barevným královstvím provedu a kde uskladním nábytek...:-)

Jak Niky a Paty k posteli přišly. Nedaleko našeho ubytování ležely skoroopuštěné palety. Slovo dalo slovo a spolužák se dal slivovicí uplatit lehce. Jen co slunce zašlo za hory, zahalili jsme se do černé, splynuli s nocí...a domů si tiše a plni radosti po částech odnášeli naše postele. Ale pssst, brzy je zas vrátíme;-)).

Brace yourself exams are coming

Původně jsme chtěla psát o dánském ubytování, abych se vyhnula učení na zkoušky, ale znáte to - člověk míní a bůh mění. Naše komunistické koleje postavené v zemi, která komunismus viděla jen z rychlíku, musí počkat.

Důkazem, že mi z té ekonomiky opravdu hrabe je způsob moji prokrastinace. Dlouho jsem se snažila přijít na aktivitu, kterou by se dalo nahradit učení a zároveň by ta činnost vypadala hrozně důležitě a neodkladně. Tak jsem šla vařit. A zapnula si ségru na skypu.

Rozpálím plotýnku, v misce si rozkvedlám vajíčka, přidám tuňák a špetku soli. Ze srandy to všechno podrobně komentuju ségře, a malýho exhibicionistu ve mě těší pocit, že mě přes webku sleduje jako v TV českej národ Polreicha.

Nejen olej na pánvi, ale i moje ego se dostává do varu a už se chystám ukázat precizně rozkvedlaný vajíčka na kameru. Miska se naklání a naklání a už už je vidět i její obsah v kameře, když mě z kuchařského transu vytrhne moje vlastní "Áááááá" a pohled na večeři rozlitou po klávesnici. Mezitím se mi ke všemu začne pálit olej na plotně, a můj mozek se najednou nemůže rozhodnout, jestli je lepší vyhořet doma nebo u zkoušek bez funkčního počítače. Po chvíli se naštěstí proberu, hodím pánev do dřezu a rychlostí blesku najdu odličovací tamponky a čistím klávesnici, která teď nefunguje a ke všemu i smrdí rybinou a vajíčkem.

Co říct na závěr? Snad počítač vydrží do pátečních zkoušek a ten smrádek alespoň přesvědčí profesora, jak výhodné bude mi to dát na první pokus a nemuset tu hrůzu čmuchat ještě jednou. Nedejbože i dvakrát:-).

A jak prokrastinujete vy během zkouškového?

Dánské zdravotnictví - chce to klid a nohy v teple

Dán je člověk, co se nestresuje. A to platí hlavně v případě nemoci, kdy se Dánům podařilo přijít se zázračným univerzálním léčebným postupem, který by zaručeně pomohl i mrtvýmu. Co se do počtu týče je to sice národ malej, ale šikovnej;-).

...a teď tu o boulích, palci na noze a klíční kosti

Není to dávno co se mi vzadu na hlavě udělala malá, ale pěkně bolavá bulka. O bulkách toho moc nevím, google mě vždycky vyděsí, takže ten ani neotvírám a jediná alternativa jak zjistit co mi je, je konečně navštívit doktora. Domluvila jsem si schůzku na dvanáctou, počkala si dvě hodiny v čekárně abych v ordinaci strávila necelých pět minut. Z toho jsem tři minuty popisovala příznaky a to, jak správně napsat moje příjmení.

Usměvavý pan doktor se potom ve zbytku času stihl na moji bouli podívat, osahat ji a přijít s diagnozou a léčbou. Prý to nic není, existuje jednoduchý vysvětlení, někde v těle mám infekci.
Jak se později dozvím, jednoduchá je i léčba té nějaké infekce - nejlepší prý bude, když si lehnu, uvařím si čaj a následujících pár dní budu relaxovat a čekat, až ta boule splaskne. Tak fakt dík za pomoc, pan doktor.


Po druhé jsem tam šla pro změnu taky s bulkou, tentokrát na horním patře v puse. Infekce se asi rozjela, čas udělat vyšetření a dát mi antibiotika nebo alespoň opravdickou diagnozu, říkám si.  Znova se objednávám, znova čekám. Stejný pan doktor mi prohlídne pusu, zmáčkne bolák, bezradně se na mě podívá a přizná se, že neví, co to je. Nejlepší ale prý bude, když se teď pár dní nebudu přetěžovat a budu relaxovat. A když ani relax nepomůže, už ho nemám otravovat a jít rovnou k zubaři:-D. Ten mi možná předepíše odvar z heřmánkového čaje... . Teď panu doktorovi trochu křivdím, bulek mě sice nezbavil a druh infekce taky nezjistil, milými úsměvy ale nikdy nešetřil:-).

Že klid vyléčí i zlomeniny zjistila i moje maďarská kamarádka. Začátkem roku si ukopla palec u nohy tak nešťastně, že si ho zlomila. Protože nevěděla, jak to v Dánsku chodí, autobusem jela rovnou do nemocnice. A to byla chyba. Z nemocnice ji se zlomeným prstem poslali k obvoďákovi, protože bez jeho zprávy ji bohužel nemůžou ošetřit. Holt, pravidla jsou pravidla a dokud střevo nekouká ven, tak se s nima nezahrává;-). Chudák musela přes celé město pro zprávu a zpátky, aby ji palec nakonec obvázali a poradili ji, aby teď byla hlavně v klidu a hodně ležela.

Ale zlomeným palcem to teprve začíná. Spolužáka srazilo auto když si to frčel na kole z kopce. Naštěstí to odnesla jenom klíční kost, pro kterou srážka s autem byla trochu moc a zlomila se. Každopádně to není nic, s čím by si dánská medicína neporadila a klid na lůžku nevyléčil. Po řádném check-upu, kde se jediným defektem ukázala být zlomená klíční kost, usoudili, že asi neumře, takže není důvod, proč by noc nemohl strávit doma a druhý den se zastavit na operaci. Po které ho propustili ještě to odpoledne... .

Já opravdu nevím, co my Češi máme za zvyk s každou maličkostí chodit k doktorovi. A proč nám doktoři neustále cpou ty antibiotika, dělají nejrůznější bolestivý i nechutný vyšetření, když očividně existuje univerzální lék na všechno - chce to klid a nohy v teple, ideálně mít po ruce čaj;-).

... a na závěr

Kdo jsem, abych soudila dánský zdravotnický systém (potažmo postupy několika doktorů v Randers). Jedno je ale jasný - jestli ta blbá boule na patře brzy nesplaskne, zkoušky nezkoušky, kupuju letenku do Čech a dobrovolně si nechám odebrat krev, udělat kolonoskopii, endoskopii a když bude potřeba i jinou kopii, jen abych k těm dánským šarlatánům už nemusela...

Při psaní tohoto článku nebyl zraněn žádný dánský doktor.

"The cinnamon thing" aneb proč v Dánsku nemůžu zhubnout

Takovým nepsaným pravidlem je (alespoň co se mě týče), že když se člověk přestěhuje do zahraničí, přibere.

Začalo to už v Holandsku. Tam jsem si oblíbila takový ty klasický dobroty, který k Holandsku neodmyslitelně patří - Goudu, Oud Amsterdam, Heineken. Propadla jsem taky kouzlu čokolády, která se sype ráno na chleba, tzv. Hagelslag. Na dovolený ho najdete v každém karavanu s poznávací značkou NL, protože kde není Hagelslag není ani Holanďan. Ujížděla jsem i na pindakaas (burákové máslo). To mi ale vydrželo jen do doby, než jsem se nerozvážně rozhodla zaexperimentovat.
Po prvním víkendu stráveným v Holandsku jsem se v Čechách hnala do Albertu pro burákový máslo a protože dobrejma věcma se nešetří, na rohlík jsem si natřela poctivou vstvu. A jakej by to byl rohlík s máslem bez něčeho navrchu, pomyslela jsem si a už jsem na tu mňamku pokládala narůžovělý plátky vysočiny. Kdejaký holanďan by tu nádheru okomentoval rozněžnělým "Lekkeeer".

A já plná očekávání se zakousla.

Ti z vás, co s burákovým máslem už měli tu čest nejspíš tuší, proč ho od té doby nemůžu ani cítit. A těm, co ještě neměli šanci ho ochutnat, doporučuju na vrch té pomazánky, co se podle názvu tváří jako máslo, natřít maximálně tak marmošku.

(viz video 2:20) Rohlík - dobrej, burákový máslo - dobrý, vysočina - dobrá. Tak proč to dohromady prostě nejde?!

Chyba zeleniny je ta, že všude chutná víceméně stejně. Jasně rajče je asi rajčovatější na zahrádce u maminky na východě Čech než v Praze v Albertu. A meloun pěstovanej na Tai-wanu bude asi taky sladší a vodovatější než ten, co vyroste někde v Horní Dolní. Jenže pořád platí, že vás chuť papriky v Brazílii potěší daleko míň, než nějaká lokální nezdravá mňamka. A když přijedete domů, nikoho nebude zajímat, že jste v Anglii jedli okurky a hlávkovej salát. Tudíž taková ta potřeba jíst zeleninu když cestujete nebo jste se rozhodli žít v jiné zemi se pak trochu vytrácí (pokud tedy nejste členy facebookové skupiny "Vitalita v jídle" a nehlídáte si striktně kalorie v jídelníčku). A to se pak může (lehce) negativně promítnout na postavě. Každá země má prostě takovou tu svojí zatraceně dobrou, ale taky pěkně nezdravou kalorickou bombu.

A v Dánsku je to věc, kterou jsme se spolubydlící nazvaly "The Cinnamon Thing".

Jak už název napovídá, jedná se o takový skořicový potěšení s původním názvem Gifflar Kanel. Nikdo z internationals si tady ale s výslovností neví rady, tak jsme to přejmenovali na jednoduché "The cinnamon thing".

The cinnamon thing se vyskytuje ve dvou variantách. První varianta, ta nebezpečnější, ta se prodává v pytlíku o 260 gramech a vydrží vám cca jeden díl Show Jana Krause a v obchodech nikdy nechybí. The cinnamon thing v pytlíku je jedno velký lepkový, ale chuťově moc dobrý, peklo.  Jsou to takový malý rolky z bílý mouky naplněný skořicovou "nádivkou", tak akorát na jedno - dvě sousta. V obchodě na vás z regálů volají sice jemným, za to ale neodolatelným hláskem: "Pojd sem ty...no ano, ty...kup si nás, podívej, jsme zase ve slevě..šup šup..tady..tady jsme, a jsme moc dobré". A vy se už už otáčíte, že tentokrát tomu sladkému pokušení ze Švédska odoláte, abyste si následně uvědomili, že během té snahy odolat jste si už dva balíčky hodili do košíku...ehm... . A znáte to, co je v koši, to se počítá a do regálu nevrací ;-). Takže snad příště;-).
Vsadím svoje nový boty, že do toho Švédi přidávaj buďto glutamát sodný, nikotin nebo spíš kokain, protože závislost je zaručená a téměř okamžitá.


Druhá "the cinnamon thing" je překvapivě taky skořicová. A taky ve tvaru šneka. Rozdíl je ten, že tenhle šnek se spíš než k seriálům hodí třeba na snídani. Denně čerstvý, denně dobrý. K večeru už hrozí, že bude vyprodaný:-). Je to takový šnek z listového těsta (jako většina sladkého pečiva, které je v Dánsku k sehnání) se skořicovou nádivkou a jako třešnička se nahoře leskne bílá cukrová poleva. Výborný je ke kávě. Mimochodem, už jsem se zmínila, že jsem schopná dát si kafe i čtyřikrát
denně?!

Abych to ale nesváděla všechno na šneky a skořici, určitě za těch pár kilo nahoře můžou i palačinky, nutella, puding...Vždyť to znáte;-).

Máte taky nějaké cizokrajné mňamky, tzv."guilty pleasures", kterým na dovolené prostě neodoláte?:-)


Při psaní tohoto příspěvku nebyl sněden ani jeden skořicový šnek.