Tak tohle se mi zaplaťpánbůh nestalo.
Kdyby totiž v sobotu došlo k nejhoršímu, tak by na žádný světlo na konci tunelu vůbec nebyl čas.
Tak si to tak důležitě cestuju na svůj první "business school trip" z Aarhus Airport na pražský letiště. Kodaň - první přestup, hladký přistání, příjemný personál, pozitivní cestovní náladička. A to i přesto, že jsem v noci spala jen slabou hodinku a z celozrnnýho chleba se mi podivně vařilo břicho. Nasedám na letadlo směr mnichovské letiště. S varováním od kamaráda, že letiště v Mnichově je pořádně velký. "To je malina! Můj úplně první let byl ze Schipholu, takže nějakej Mnichov,..." Fajn, trochu mě vyvedlo z míry, když jsem na přestup měla jen půl hodinky a zrovna během té půlhodinky se ve mě probudila moje ženská, dezorientovaná, část. Na(ne)štěstí jsem gate nakonec našla a mohla vesele pokračovat do mé cílové destinace - do Prahy.
A to už se dostáváme k pointě. Hlášení číslo 1. "Dobrý den, hovoří pilot letadla, odlétáme na čas, tudíž v Praze budeme v bla bla, za 35 minut. V Praze je zataženo, mínus dva stupně,...bla bla bla,..."
Letadlo udělá zvuk, jakože startuje, ujede pár metrů, pak se zastaví. Další zvuk.
Hmm, tenhle jsem dneska ještě neslyšela. Divný.
Další zvuk. Asi jinej gang (rozuměj typ letadla ;-) ).
Radši si nasadím sluchátka. Hmmm...The White Stripes...To je páni zvuk, který chci teď slyšet!
Konečně jsme po 20 minutách vzlétly a přes jedno sluchátko, co mi hraje do uší (Ach ty sluchátka. Jedno jak jsou drahý, všechny jsou to stejnej shit, co v páru dokáže fungovat stejně dlouho, jako Taylor Swift. Asi tak dva týdny.) slyším víc podivných zvuků, ale ignoruju je. Pilot ví, co dělá, ne?
Hlášení číslo dvě, cca půlka letu za námi. "Achtung, achtung,...." následuje dlouhý monolog v němčině. Tomu nerozumím, takže čekám na anglickou verzi. "Dear passengers,..." konečně. A teď to příjde. Poprvé v životě lituju, že rozumím anglicky. Protože to, co se nám pilot snaží říct v letadle rozhodně slyšet nechcete:-D.
"Omlouváme se, že jsme Vám nemohli poskytnout servis, na který jste zvyklí..(a ten panák na nervy by se teď zrovna tak hodil!) Od vzletu máme menší technické potíže a rozhodovali jsme se mezi vrácením se na mnichovské letiště, kde vyměníme letadlo nebo dolétnutím do cílové destinace. Rozhodli jsme se pokračovat směr Praha. Přibližný čas do přistání je asi patnáct minut."
WTF?! V hlavě se mi rozběhne kolotoč všech možných tragických scénářů ztroskotání letadla. Od shořelého motoru, po střemhlavý pád a křik všech cestujících. Vidim se, jak vyskakuju ze dveří emergency exit, jak mi nejde nasadit kyslíková maska a jak pod moje sedadlo někdo zapomněl dát záchranou vestu. Pak mě napadne další verze. Že to vlastně žádná technická závada nebyla a někde zpoza pilotní kabiny vylezou dva teroristi a celý letadlo jim poslouží jako nástroj hromadného ničení. A narazí třeba do pražského hradu. S trochou štěstí bude mít Zeman zrovna úřední hodiny;-).
V druhé fázi se mi přemítají zprávy TV Nova. Borhyová oznamuje s tragicky vážným výrazem ve tváři pád letadla, při němž přišlo o život asi 70 lidí, mezi nimi byla i jedna češka.
Pak jsem si uvědomila, že se hrozně bojím umřít. Že patnáct minut je hrozně krátká doba se s tím smířit. A jestli ta závada je tak závažná, měli by nám říct, že všichni umřeme. Je to od nich hrozně nefér říct, že v pořádku přistaneme v Praze, když vědí, že naše ostatky budou hledat kdo ví kde podél hranic s německem.
A pak přišlo přistání. Každý menší otřes letadla, i naklonění, který při předchozích letech bylo úplně ok, mi najednou přišlo jako hrozně nepřirozený a nebezpečný. A ten dotek podvozku s ranvejí. Brrr... . Věřte mi, takhle rychle jsem z letadla ještě nespěchala.
A to je příběh o tom, jak se moje "vášeň" stala mojí můrou. A nejhorší je, že v sobotu mě to čeká zas...:-/
 |
| Jo, při prvním letu, to mi bylo ještě hej! |
Žádné komentáře:
Okomentovat