Jak jsem se podruhý narodila

Znáte to. Tunel. Konec tunelu. Světlo na konci tunelu.

Tak tohle se mi zaplaťpánbůh nestalo.

Kdyby totiž v sobotu došlo k nejhoršímu, tak by na žádný světlo na konci tunelu vůbec nebyl čas.

Tak si to tak důležitě cestuju na svůj první "business school trip" z Aarhus Airport na pražský letiště. Kodaň - první přestup, hladký přistání, příjemný personál, pozitivní cestovní náladička. A to i přesto, že jsem v noci spala jen slabou hodinku a z celozrnnýho chleba se mi podivně vařilo břicho. Nasedám na letadlo směr mnichovské letiště. S varováním od kamaráda, že letiště v Mnichově je pořádně velký. "To je malina! Můj úplně první let byl ze Schipholu, takže nějakej Mnichov,..." Fajn, trochu mě vyvedlo z míry, když jsem na přestup měla jen půl hodinky a zrovna během té půlhodinky se ve mě probudila moje ženská, dezorientovaná, část. Na(ne)štěstí jsem gate nakonec našla a mohla vesele pokračovat do mé cílové destinace - do Prahy.

A to už se dostáváme k pointě. Hlášení číslo 1. "Dobrý den, hovoří pilot letadla, odlétáme na čas, tudíž v Praze budeme v bla bla, za 35 minut. V Praze je zataženo, mínus dva stupně,...bla bla bla,..."

Letadlo udělá zvuk, jakože startuje, ujede pár metrů, pak se zastaví. Další zvuk. 

Hmm, tenhle jsem dneska ještě neslyšela. Divný. 

Další zvuk. Asi jinej gang (rozuměj typ letadla ;-) ).

Radši si nasadím sluchátka. Hmmm...The White Stripes...To je páni zvuk, který chci teď slyšet!

Konečně jsme po 20 minutách vzlétly a přes jedno sluchátko, co mi hraje do uší (Ach ty sluchátka. Jedno jak jsou drahý, všechny jsou to stejnej shit, co v páru dokáže fungovat stejně dlouho, jako Taylor Swift. Asi tak dva týdny.) slyším víc podivných zvuků, ale ignoruju je. Pilot ví, co dělá, ne?

Hlášení číslo dvě, cca půlka letu za námi. "Achtung, achtung,...." následuje dlouhý monolog v němčině. Tomu nerozumím, takže čekám na anglickou verzi. "Dear passengers,..." konečně. A teď to příjde. Poprvé v životě lituju, že rozumím anglicky. Protože to, co se nám pilot snaží říct v letadle rozhodně slyšet nechcete:-D.

"Omlouváme se, že jsme Vám nemohli poskytnout servis, na který jste zvyklí..(a ten panák na nervy by se teď zrovna tak hodil!) Od vzletu máme menší technické potíže a rozhodovali jsme se mezi vrácením se na mnichovské letiště, kde vyměníme letadlo nebo dolétnutím do cílové destinace. Rozhodli jsme se pokračovat směr Praha. Přibližný čas do přistání je asi patnáct minut."

WTF?! V hlavě se mi rozběhne kolotoč všech možných tragických scénářů ztroskotání letadla. Od shořelého motoru, po střemhlavý pád a křik všech cestujících. Vidim se, jak vyskakuju ze dveří emergency exit, jak mi nejde nasadit kyslíková maska a jak pod moje sedadlo někdo zapomněl dát záchranou vestu. Pak mě napadne další verze. Že to vlastně žádná technická závada nebyla a někde zpoza pilotní kabiny vylezou dva teroristi a celý letadlo jim poslouží jako nástroj hromadného ničení. A narazí třeba do pražského hradu. S trochou štěstí bude mít Zeman zrovna úřední hodiny;-).

V druhé fázi se mi přemítají zprávy TV Nova. Borhyová oznamuje s tragicky vážným výrazem ve tváři pád letadla, při němž přišlo o život asi 70 lidí, mezi nimi byla i jedna češka.

Pak jsem si uvědomila, že se hrozně bojím umřít. Že patnáct minut je hrozně krátká doba se s tím smířit. A jestli ta závada je tak závažná, měli by nám říct, že všichni umřeme. Je to od nich hrozně nefér říct, že v pořádku přistaneme v Praze, když vědí, že naše ostatky budou hledat kdo ví kde podél hranic s německem.

A pak přišlo přistání. Každý menší otřes letadla, i naklonění, který při předchozích letech bylo úplně ok, mi najednou přišlo jako hrozně nepřirozený a nebezpečný. A ten dotek podvozku s ranvejí. Brrr... . Věřte mi, takhle rychle jsem z letadla ještě nespěchala.

A to je příběh o tom, jak se moje "vášeň" stala mojí můrou. A nejhorší je, že v sobotu mě to čeká zas...:-/

Jo, při prvním letu, to mi bylo ještě hej!

Gaudeamus Praha

To nevymyslíš. Fakt.

Pátek pro mě začal úplně normálně.

Probudila jsem se dost pozdě, abych té hodině mohla říkat ráno, ale taky dost brzy na to, abych byla úplně ready začít poslední den pracovního týdne.

Asi bych šla jinak spát a zaspala tak kafe s mojí milou českou kamarádkou v Café Borgen (což je asi nejlepší místo, kam se dá v Randers zajít na pořádný drby a kafe). Ale tak nějak ze zvyku jsem otevřela e-mail a bylo po únavě. Samou radostí samozřejmě ;-).

Ve schránce jsem našla e-mail jednoho z našich učitelů s žádostí o doprovod na pražský Gaudeamus. Copak jsem mohla říct ne?!


Vždyť se mi to zrovna hodí!

Hele:

• už jsem dlouho nebyla doma:-)
• takže proč si tam neodskočit na celý týden, že?
• mám cestovní horečku (i když tenhle bod je možná irelevantní, protože tu mám vlastně kdykoliv)
• Kensington! Mě bylo jasný, že jejich koncert se beze mě nemůže obejít;-)
• vypadaly mi už řasy:-( :-D

Já jim ve škole ale říkala, že občas plácám blbosti

Náplní práce bude motivovat co nejvíc studentů a reprezentovat naši Dania Academy. A protože mě hrozně baví dělat chytrou, tak už se nemůžu dočkat;-). Když jsem byla na Gaudeamu poprvé (což bylo i naposled) jenom jsem kolem stánků s nabídkou studia v zahraničí zvědavě procházela. Neměla jsem ani tušení, že se mě to bude také jednou týkat. A co mě už vůbec nenapadlo, že se dostanu do pozice vystavovatele a část zodpovědnosti padne na mě. A z toho mě, jako člověka, co rychleji mluví než myslí, mrazí:-D.

Ale i tak, to je další výhoda studia v Dánsku. Škola se neustále snaží studentům zpestřovat jejich pobyt, vystavovat je výzvám a zajímavým zkušenostem a nepřestává překvapovat. Jen v tom dobrém slova smyslu samozřejmě. A to je další plusový bod, který při prezentaci naší školy nezapomenu zdůraznit:-)

Když je ten nový rok, napadlo mě, že krátký update není od věci. Všichni se na Nový rok nebo po Novém roce vyjadřují, takže já chci taky!:-D

Říká se, že cestování člověka změní. To je asi pravda. I když osobně mám pocit, že tu pravou transformaci jsem zažila už v Holandsku a Dánsko se na mě zatím moc nepodepsalo. Možná jsem trochu blonďatější (což se ale za pár měsíců s odrostem zase změní;-) ). A moudřejší. Když mi náhodou něco vychází s přesností na desetinná čísla, dokonce i při ekonomice zažívám světlý chvilky radosti..Ano, radost-ekonomika jsou najednou slova, co se už i v mém životě čas od času přitahují! Heuréka!

Změna je život

A to dokazuje fakt, že:

• k roli studentky mi přibyla další role - uklízečka. Jestli si tohle čte někdo, kdo vážně uvažoval o studiu v Dánsku a nemá našetřeno, radím, ať čte dál, budou se rozdávat moudra;-).

Ha, to určitě!

                 O studiu v Dánsku jsem slyšela jen to dobré. Přijedete tam, seženete práci a smlouvu a   dánské zákony už zařídí, abyste dostali také studentský grant, nebo-li SU, což je měsíčně cca 5800 DKK. Takže společně s vaší high salary (protože jste přeci ve Skandinávii, kde každý pobírá měsíčně statisíce;-)) budete těžce za vodou. Opak je ale pravdou. Nezaměstnanost ve skandinávských zemích sice není tak vysoká, ale pořád tu je dost dánů-studentů na to, aby jim zaměstnavatelé dali přednost před hladovými přistěhovalci lačnícími po všech finančních výhodách, které štědré Dánsko nabízí. V praxi to znamená, že jestli nemluvíte dánsky a sháníte part-time job, abyste si odpracovali těch 10 hodin potřebných k získání SU, you´re gonna have a baaaad tiiiime.
Možná je to tím, že Randers není zrovna velkoměsto, tudíž poptávka po internationals je tu dost mizivá, takže jste rádi, když vám někdo přidělí pár záchodů k drhnutí a přihodí k tomu třeba 100 DKK na hodinu.
Každopádně je potřeba počítat, že minimálně první 4 měsíce bez práce být můžete. A je také dobré vědět, že SU získáte až po dvou odpracovaných měsících (minimálně 43 odpracovaných hodin měsíčně - jinak na SU ztácíte nárok, v nějakých případech SU musíte dokonce vracet). Já jsem od přírody trochu flink, takže jsem po pracovních podmínkách v Dánsku před odjezdem nepátrala a říkala si, že to nějak dopadne. Dopadlo to tak, že jsem zhubla tři kila a půl roku jedla čínský polívky a fazole v rajčatové omáčce(super kauf, jsou levnější než v ČR!). Tak fajn, zas tak zlý to nebylo, ale kdybych si předtím zjistila víc o tom, jak (ne)snadné je v Dánsku sehnat brigádu, našetřila bych si víc:-).
Z mých spolužáků je zatím většina bez práce, já jsem měla štěstí, že se mi podařilo brigádu sehnat celkem brzy - protože jsem začala hledat, když ještě nikdo jiný nehledal;-).

• Zvykám si na život v Randers! Den před odjezdem domů jsem měla takový divný pocit...pocit smutku, že odjíždím. Ten naštěstí odešel stejně rychle jako přišel;-). Hmmm...co to cítím...ve vzduchu se vznáší harmonie, Randers už mi zase leze krkem!

Časy se mění, zlaté zůstávají

Takže co se nezměnilo?

• Ještě pořád nedokážu vyslovit Hvad hedder du ani Rød grød med fløde(oblíbená věta, kterou vás přinutí Dáni vyslovit a pak se vám hrozně smějou, protože vám to přirozeně nejde;-) ). Popravdě jsem to vzdala. Dánština není ani sexy, ani světová, takže ne, díky. Naučte mě třeba francouzsky, s´il vous plait!
• Moji zlatí doma. Po Vánocích strávených doma mi to všechno došlo. Můžu být hepy jak dva grepy. Protože mám: kamarádky, které vidím po půl roce, ale stejně si povídáme v jednom kuse, jako kdybych nikdy neodjela;-). Sestřenky, bratránky a jejich přítelkyně, co mě ochotně obují, kdy se samou radostí z toho, že je vidím "opiju jak starej granátník" a ségru, co mě zodpovědně dovede domů. Rodiče, prarodiče a zbytek rodiny, která mi je stejně nejmilejší a vím, že s jejich podporou můžu počítat, ať jsou moje plány jakkoliv střelený. 
• Moje váha. Ty tři kila, co se mi podařilo shodit těmi čínskými polívkami jsem hezky rychle dohnala knedlíkem, perníčkama a svíčkovou;-).