Dánská zima

Zima mě ve čtvrtek přivítala už v Kodani, kam jsem dorazila po zimních jarních prázdninách v Čechách. Můj vánoční plán vyhnout se dánskému sněhu tím, že stihne napadnout i roztát, zatímco já budu ještě pořád v zahraničí (stejným způsobem jsem se měla vyhnout sněhu i v Čechách) letos nějak nevyšel. Místo toho si na mě ta bílá nádhera počkala a začala padat hnedka, jakmile pod sebou kolečka mého kufru ucítila dánskou půdu.

Přesně jak zpívá Uhlíř, severní vítr je krutý. A dvojnásobně krutý je severní vítr v zimě, kdy táhne fakt studenej. Důvod, proč bych se nikdy nestala fanouškem stránky Dánská Zima (kdyby někdo takovou stránku na facebooku založil) je jednoduchý. Na zimě je hrozně krásná jedna věc - sníh. Vánoce na sněhu jsou hnedka vánočnější a kouzelnější. Boby taky dosviští mnohem dál, když je pod nimi udusaná vrstva sněhu a ne podzimní listí. A taková procházka zasněženým lesem..to může být pohádka, když vám zrovna nepadá sníh z větví za krk! Jenže v Dánsku k balíčku Zima patří kromě sněhové peřiny taky ten proklatý vítr Severák. Ten stejně jako oheň barví tváře, ale rozhodně nehřeje ruce. Stačí tak vyjít ven bez rukavic (což mě se stává často, když je neustále ztrácím) a moje prsty rázem připomínají spíš jahodové Callipo než ohebnou část těla.

Aebleskiver

Na druhou stranu i zima v Dánsku má svůj půvab. Její půvab vytvářejí samotní Dáni, kteří si každý rok dají práci s tím, aby svůj dům vyzdobili vánočními světýlky a okenními dekoracemi. Tady bych ráda zdůraznila, že ve většině případech jde o decentní a vkusnou výzdobu. Žádní soby neonově zářící do tmy, žádní na provaze zavěšení Santové vypadávající z oken, žádné střechy uříznuté světélkujícím LED pruhem. Většinou rozsvítí jen pár světelných závěsů, sem tam jimi ozdobí stromek na zahradě a do oken vystaví dekorace s vánoční tématikou. Procházka dánským nočním městem tak působí uklidňujícím a hřejivým (větru navzdory) dojmem. A když máte štěstí, narazíte na stánek s občerstvením, kde prodávají voňavé æbleskiver a gløgg. Aebleskiver jsou takové palačinky ve tvaru malého koblížku, které se jedí s cukrem a džemem. Nic nezkazíte, když si k æbleskiver dáte i gløgg, což je něco jako naše svařené víno.

Pak tu jsou dočasná městská kluziště. Kolem těch v zimě chodím ráda. Všudypřítomná vůně skořice a æbleskiver mě vždycky zláká na něco dobrého. Vysmáté děti, kterým pro ten den skončila škola a můžou se vyblbnout na bruslích zas připomínají sváteční atmosféru, i když je pracovní pondělí a několik týdnů po Vánocích:-). Navíc, nic není víc "hygge" než se doma po dlouhém školním dni s hrnkem horké čokolády zabalit do "mazlivé" deky, vzít si knížku a pustit si oblíbenou hudbu, zatímco se za oknem líně snáší chuchvalce bílého sněhu.

A na závěr poslední postřeh týkající se zimního Dánska. Nedávno jsem slyšela vtípek na účet českých silničářů. Víte, kdo jsou nejmenší lidi na světě? Naši silničáři. Napadne centimetr sněhu a už je nevidíte.

Nutno říct, že dánští silničáři ty naše nijak nepřerostli. Už od čtvrtka se Randers potýká s hustým sněžením, díky kterému se město ocitlo asi tak pod 15 centimetrovou sněhovou pokrývkou. Ani mě tolik nepřekvapuje, že nikde nevidím sáňkující děti; jak bych totiž taky mohla, když z jediného kopce ve měste vede hlavní silnice. Spíš mě zaráží, že jsem ještě nepotkala ty silničáře. A tak si zatím auta jezdí kudy se jim zachce. Elegantní styl chůze místních se ze stylu na pána, přetransformoval na, o něco bezpečnější, chůzi na tučňáka. A všichni začali řešit dilema, jestli kvůli 10 centimetrům čvachty nosit holínky a mít nohy jak rampouch, za to v suchu nebo obout válenky a mít nohy chvíli v teple, ale riskovat že do pár minut nasáknou jak houba.

A aby toho nebylo málo, tak mi do té čvachty spadl telefon. Takže vysouším nejen boty, ale i mobil s rozkřápnutým displejem. Krásná práce!